Rozhovor Matyáš Pelikán a Tereza Fuňáková

1. Jak jste se dostali k požárnímu sportu?

Maty: Já jako narážeč jsem se k požárnímu sportu dostal na konci základní školy, i když jsem předtím nevěděl, že něco takového vůbec existuje. S kamarády ze stejné třídy jsme začali požární sport provozovat ještě pod sborem dobrovolných hasičů v Dyjici. Ale kvůli zlákání lepších prostředků a možností jsme přešli ke sboru v Telči, kde jsme začali běhat Jindřichohradeckou ligu (sání). A to ještě s partou, která jak rychle se dala dohromady, tak se rychle rozpadla. Dva z nás (narážeč a bývalý košař, teď strojník) jsme poskládali nový tým, který je složen tak, jak do teď, jen postupem času se k nám přidala košařka a bývalý košař přešel na stroj. A s košařkou, která s námi běhá teď, běhám už třetí sezónu. Jsme za ni rádi a myslím si, že nám to spousta týmů může závidět, protože dává lepší košíky než většina košařů u chlapů.

Terka: Já jsem o požárním sportu slyšela už od malička, jelikož jsem v tom vyrůstala, díky naší malé vesničce, kde je sbor dobrovolných hasičů, mezi které patří i můj taťka. Postupem času se požárnímu sportu začal věnovat i můj starší brácha, u kterého jsem viděla, že je to zábavný, ale ne zrovna lehký sport, a říkala jsem si, že bych si to chtěla také někdy zkusit. Jednou jsem dostala nabídku, zda bych nechtěla začít běhat hasiče za Strachoňovice. Nabídku jsem přijala a začala jsem běhat post košařky. V roce 2022 za mnou přišli kluci z Telče s nabídkou, zda bych s nimi nechtěla začít běhat ať už koš, nebo stroj. Říkala jsem si, že klukům asi nebudu stačit, ale že za pokus nic nedám, a začala jsem s nimi běhat. Po 5 letech a menších neshodách jsem se rozhodla ukončit své působení ve Strachoňovicích a chtěla běhat jen za kluky. To nevydrželo dlouho a pár měsíců na to jsme se sestrou a s holkama složili svůj tým a začali letos běhat za Telč, kde působíme do teď.

2. Jaké to je běhat v mužské kategorii jako košařka? Cítíš, že je to někdy výzva na víc?

Běhat v mužské kategorii jako košařka je určitě výzva. Začátky nebyly úplně jednoduché – občas jsem slyšela, že holka na koši nemá co dělat, natož běhat s klukama. Ale místo toho, abych se tím nechala odradit, mě to spíš nakoplo. Řekla jsem si, že jim ukážu, že na to mám. Začala jsem víc makat, zrychlila jsem, zlepšila techniku… A dneska si to prostě užívám. Jasně, je to náročnější – tempo je rychlejší, chlapi jsou silnější – ale právě to mě žene dopředu a mám motivaci se posouvat dál.

3. Pamatujete si na svůj první soutěžní požární útok spolu? Jaký byl pocit?

Na naši první soutěž si moc už ani nevzpomínáme a že jich bylo, ale jedno vím jistě. Když se ohlédneme na začátky, jakými způsoby jsme začínali a kam jsme se dostali, tak si myslím, že jsme spolu vzadu už odvedli spoustu práce. Co se týká pocitů, tak jsme byli upřímně na začátku zvědaví, jestli se to vůbec bude někam posouvat, když jsme viděli, že 99 % týmů vzadu běhá kluk s klukem. Ale vše se vyvrátilo a teď to běháme, jak jsme psali na začátku, lépe než někteří v lize kluk s klukem. Víme, samochvála smrdí a nechval oběd před večeří, ale někdy je potřeba se pochválit.

4. Kdybyste měli vybrat jednu vlastnost, kterou musí mít každý dobrý narážeč/košař, která by to byla?

Je to určitě trpělivost. Nejvíce hlavně vůči předním postům. Důvodem je to, že trénovat zadní posty je holt mnohem jednodušší, nejen časově, ale i silově. A proto ta trpělivost, protože být na kluky vepředu naštvaný za nespojenou koncovku, proudnici či nesestříknutý terč je jednoduché. Nicméně je třeba říct a uvědomit si, že přední příprava je mnohem náročnější.

5. Jak vnímáte postupný vývoj vaší spolupráce v průběhu tří sezón?

Já jako narážeč to vnímám jako dost silný vývoj, jak jsme psali, tak je neskutečné, kam jsme se dostali za těch pár sezón, kdy dříve se voda pohybovala okolo deseti sekund a momentálně to dokážeme stáhnout až na sedm a půl. Někdo, kdo tomu nerozumí, by řekl: co to je dvě a půl sekundy, ale pro nás vzadu je to neskutečný posun. Kdybych mohl označit, tak bych označil našeho bývalého trenéra, který právě navrhl odstrkávání na startu. Říkali jsme si, co to může pomoci, však to prakticky nikdo nedělá, a přeci jen to pomohlo. A různé postupy se furt mění a zdokonalují – od braní savice a následného pohodlného našroubování košíku, přes zakřivení savice v kádi až po zlepšování naražení. To se stále mění a zlepšuje, abychom dosáhli těch nejlepších výsledků.

6. Jaký je váš největší úspěch, na který jste spolu hrdí?

Kdybychom měli mluvit jen o úspěchu nás vzadu, tak je to asi událost, která se stala celkem nedávno na lize v Budči, kde jsme si jen ze srandy chtěli zkusit po samotných závodech nejrychlejší košík a vodu. Tak se to dost povedlo a byli jsme sami překvapeni z výsledku. Dopadlo to tak, že košík byl myslím za 3:45(46) a voda za 7:25. Toto asi považujeme jako náš zatím nejlepší doposud dosažený úspěch, za který jsme hrdí, kam až jsme to za ty tři roky dopracovali.

7. Existuje nějaká situace na soutěži, která se vám oběma vryla do paměti a stále vás rozesměje?

Asi není úplně jen jedna samotná situace, ale bude jich více. Od pádu košíku u kádě asi třikrát za sebou, přes vyklouznutí savice z ruky při vytahování, až po pokusy naražení, že možná lepší je sem ani nepsat.

8. Vaše časy košíku jsou okolo 4,2sec což by vám mohli leckteré týmy závidět – vnímáte „tlak“ okolí?

Určitě vnímám tlak okolí, ale beru to spíše jako motivaci být na tom koši ještě o něco rychlejší. Je pravda, že čas okolo 4,2 je slušný a máme z něj radost, ale víme, že to jde dát i lépe. Neděláme z toho nějaké haló, ale spíše se soustředíme sami na sebe – na to, abychom ty časy byli schopni zopakovat, nebo dát ještě lépe.

9. Na závodech vidíme různé styly košíku. Sběr ze stroje, ze země, levou rukou, pravou rukou ….. jak jste přišli na tento? Zkoušeli jste jiné?

Jiný způsob jsem vlastně ani nezkoušela. Když jsem začala běhat koš, ukázali mi, jak to mám běhat, a začala se učit dávat koš levou rukou. Párkrát byl i návrh zkusit běhat koš ze země, ale nikdy mě to nelákalo a chtěla jsem zůstat u toho, jak jsem se to naučila od úplného začátku. Myslím si, že každý si musí najít svůj způsob a já jsem s tímhle stylem spokojená.

10. Široká veřejnost vnímá vyndání savice z vody jako triviální věc, my víme že to má svá specifika a dobře nabrat vodu je umění. Jak to vnímáš ty?

Hodně záleží, jestli pomůže či ne košař. To udělá hodně. Jedna z dalších věcí, co je potřeba udělat, je určitě se savicí trhnout kvůli uzavření klapky v košíku. To poslední je dobře zlomit savici při vytahování, aby sloupec vody nabral dobrou rychlost a co nejrychleji se dopravil do mašiny. Toto mi právě nedávno poradil narážeč z Budče A – D.L., alias Plyšák (píšu to takto, aby se nezlobil, že jsem ho označil). Díky této vychytávce jsem právě zrychlil vodu na těch sedm a půl z nízké osmičky. Díky.

11. Pomáhá ti košařka při náběru vody?

Asi nebude stačit jen odpovědět ANO. Píšu to velkým písmem, protože to opravdu dělá a dobře. Nezávidím narážečům, co to tahají sami, jestli tedy nějací jsou. Za mě mi to dost pomáhá a za těch pár let to máme tak vychytané, že občas nevím, jak rychle se ta savice plná vody dostane ven.

12. Aktuálně jste na 15. pozici v průběžném pořadí. Jaké cíle máte pro letošní sezónu?

Takový cíl, ze kterého si každý z nás dělá srandu, je, že se chceme dostat na galavečer. No a kdo by tam taky nechtěl. Ale jak to asi vnímáme dohromady vážně, tak je to určitě zlepšit se oproti minulé sezóně a dostat se do top deseti týmů. Obávám se ale, že jsme už měli moc NP a první dvě vynechaná kola.

13. Jak vnímáte PLPÚ?

Upřímně, ze začátku to vypadalo jako taková průměrná liga, nic ve zlém. Každopádně se během těch tří let hodně posouvá dopředu a myslím si, že se teď dostává mezi ty lepší ligy. Ba už si myslíme, že mezi nimi je. Nejen jaké zde padají časy, ale i na uspořádání, podmínky a počty družstev.

14. Jaké máte plány do budoucna?

Jeden z hlavních plánů je zůstat věrní PLPÚ a pokusit se dostat na stupínky vítězů této ligy. A my vzadu se přeci jen a jen zlepšovat – dávat košík za nízké tři a vodu za vyšších šest. Jak se říká, všechno je možné a kdo to vyvrací, tak si jen nevěří.

15. Je nějaká šance, že zamíří PLPÚ i k Vám do Telče? Vzhledem k historii závodů na náměstí.

Máme od letošního jara v provozu vlastní dráhu a snažíme se ji z plných sil, za podpory celého sboru a města Telč, dát dohromady a připravit ji samostatně na ty nejlepší podmínky pro uspořádání jednoho z budoucích kol PLPÚ. A co se týče náměstí, tak mohu jen prozradit, že se něco chystá a rádi přivítáme jakýkoliv tým, kterému rádi předvedeme, že na to máme, se ukázat v lepším světle.

PS: je potřeba být draví a nebát se přijmout jakoukoliv výzvu.